8 x 50 mm R Mannlicher

8 x 50 mm R Mannlicher – puškový náboj s okrajem u dna (R – rimmed) zavedený do Rakousko-Uherské armády v roce 1888 jako M88, pro pušku Mannlicher. Jednalo se o standartní pušku Rakousko-Uherské armády. Po 1. sv. válce zůstala hlavní puškou Rakouské, Maďarské a Bulharské armády. Mnohé státy je používaly pro strážní službu nebo druhosledové jednotky. Náboj 8 mm Mannlicher se také používal v Rakousko-Uherských těžkých kulometech Schwarzlose. Po 1. sv. válce byly využity mimo jiné v bunkrech Československého opevnění. Značné využití našly na úplném závěru války, kdy je používaly druhosledové jednotky Třetí říše. Koncentrace nábojů 8 mm Mannlicher na lokalitách zkoumaných SZM tedy může souviset jak s používáním pušek Mannlicher, tak s kulomety Schwarzlose, využívaných Němci pro nedostatek jiných zbraní. Značení na těchto nábojích je vždy rozděleno dělícími čárkami na čtvrtiny. Na 12. hod. je římská číslice značící měsíc výroby, na 9. hod. je pak první polovina a na 3. hod. druhá polovina letopočtu. Na šesti hodinách je značka výrobce.

Značka "GR" – Georg Roth Metallwalzwerk, Metallwaren- und Munitionsfabrik, Vídeň, Rakousko. Původně rodinný podnik zaměřený na výrobu knoflíků a medailí se v roce 1866 transformoval na výrobu munice. První náboje s kovovou nábojnicí měly ještě zápalku na boku, což představovalo komplikace jak při výrobě, tak při případném přebíjení již vystřelených nábojů. V roce 1869 přišla firma GR s patentem na středovou zápalku, díky čemuž získala v druhé pol. 19. stol. monopol na výrobu nábojů v tehdejším R-U. Kromě nábojů vyráběla firma i stroje na výrobu munice, které exportovala do celého světa. V roce 1867 byl založen pobočný muniční závod v Prešpurku (dnešní Bratislava), který fungoval až do roku 1928, kdy byl odprodán Zbrojovce Brno (viz náboj 7,92 x 57 mm Mauser). Firma GR byla hlavním rakousko-uherským dodavatelem munice za 1. sv. války. Po válce však neustála transformaci na mírovou výrobu (vynucenou Versaillskou smlouvou) a v roce 1927 vyhlásila bankrot.

Značka "BMF" – Berndorfer Metallwarenfabrik, Berndorf, Rakousko. Společnost založená v roce 1843, jako továrnu na kovové zboží, především pak lžíce a vidličky. Specialitou podniku byly výrobky z alpaky, slitiny mědi a niklu (případně dalších prvků), nazývané též nové stříbro. Od založení byla společnost spjatá s rodinou Kruppů z německého Essenu, kteří se proslavili výrobou munice a zbraní v 19. a zejména v první polovině 20. stol. V oficiální historii továrny najdeme zmínku o kompletní přestavbě na výrobu munice od roku 1914 (začátek 1. sv. války), nicméně při archeologickém průzkumu v okolí Opavy byla nalezena nábojnice s ražbou "BMF" a datem výroby leden 1895. Zjevně tedy výroba munice v této továrně, alespoň v malém nákladu, probíhala již před 1. sv. válkou. V období mezi válkami vyráběla továrna opět příbory, ale také především zvony. Od roku 1938 se přešlo zpět na zbrojní výrobu. Na konci války v roce 1945 byl areál téměř zničený. Do roku 1955 se zde vyráběly pod sovětskou správou dráty a plechy. Poté byl závod znárodněn rakouskou vládou a přešlo se na výrobky z hliníku. Na počátku 90. let byl závod zprivatizován a postupně se transformoval na velkou nadnárodní společnost. Továrna v Berndorfernu dnes vyrábí především díly pro automobilový průmysl (dodává mimochodem součástky i mladoboleslavské Škodě).

Značka "orlice" – K. u K. (C. a K. – císařská a královská) Munitionsfabrik Wöllersdorf. V roce 1815 byla mezi Wiener Neustadt a Wöllersdorfem založena továrna na výrobu primitivních raket, pro tehdy vznikající raketové dělostřelectvo (fungující na principu odpalování svazků primitivních raket, podobných dnešnímu ohňostroji). Od roku 1868 byla výroba transformována na standartní dělostřeleckou a pěchotní munici, protože rakety se ukázaly jako mimořádně nepřesné a s malým dostřelem. Za 1. sv. války patřila továrna k jedněm z hlavních dodavatelů munice pro R-U armádu. Po 1. sv. válce, zhruba od roku 1922, byly prostory továrny vyklizeny, ale nadále se udržovaly pro případné pozdější využití. V roce 1933 proběhl v Rakousku parlamentní převrat a k moci se dostal Austrofašistický režim, který v areálu továrny zřídil internační tábor pro politické vězně, a to jak pro nacionální socialisty, tak pro sociální demokraty. V říjnu 1934 zde bylo internováno až 5000 politických vězňů. V roce 1936 proběhla v Rakousku velká amnestie a počet vězňů klesnul na 500. V únoru 1938, po rozhovorech mezi rakouským kancléřem Kurtem Schuschniggem a Adolfem Hitlerem byl tábor uzavřen. Těsně po Anšlusu Rakouska v březnu 1938 zde bylo znovu internováno několik politických vězňů. V dubnu budovy využívané pro účely tábora vyhořely a zbývající vězni byli převezeni do koncentračního tábora Dachau. Poté bylo rozhodnuto areál i s dobře udržovanými budovami (od roku 1920!) využít pro Luftpark, neboli velkou centrální zásobovací a údržbovou základnou německého letectva. 29. května 1944 byl areál vybombardován Američany, a zbytek budov byl buď vyhozen do povětří nebo zničen během bojů s Rudou armádou v posledním březnovém týdnu roku 1945. Většina areálu je dodnes zarostlým suťovištěm.

Značka "W" – Weiss Manfréd Acél- és Fémművek (zkráceně Csepel Művek). Továrna založena na ostrově Csepel u Budapešti v roce 1897 Manfrédem Weissem, podnikatelem židovského původu, který byl také výhradním vlastníkem celého komplexu. Jednalo se od druhý největší průmyslový areál v Rakousko-Uhersku a největší v Maďarské (Uherské) části monarchie. Zpočátku se jednalo čistě o muniční závod, který postupně získával v Uhersku monopol na dodávky pro R-U armádu a námořnictvo. Od roku 1911, díky ohromným ziskům, bylo možné výrobu značně rozšířit a továrna dodávala značné množství munice také Srbsku, Bulharsku, Portugalsku, Španělsku, Mexiku a Ruskému impériu. Během 1. sv. války byl za své zásluhy M. Weiss povýšen do šlechtického stavu a stal se baronem z Csepelu. Těsně po válce v r. 1918 byl závod znárodněn během krátkého trvání Maďarské republiky rad. Poté byl komplex vyrabován rumunskou armádou a následně se dva roky vzpamatovával z ekonomické krize a transformace na mírovou výrobu. Mezi válkami komplex produkoval šicí stroje, jízdní kola, letadla, motory k automobilů, traktory, atd., ale i surový hutní materiál a součástky (např. ve spolupráci s Vítkovickými železárnami v roce 1922 zavedli výrobu válcovaných trub). Během 2. sv. války byla továrna stále řízena židovskou rodinou Weiss. Produkovala např. letecké motory pro německá letadla Me210, terénní automobily aj. válečnou produkci. V březnu 1944 bylo Maďarsko okupováno Němci a továrna na ostrově Csepel byla převzata Gestapem a rodina Weiss pozatýkána. Následně jim bylo povoleno emigrovat do Portugalska. Ke konci války byla továrna vážně poškozena spojeneckým bombardováním. V letech 1946-47 bylo 90% výroby určeno na válečné reparace do Sovětského svazu. V roce 1948 byla továrna znárodněna. Od 70. let téměř polovina produkce putovala na Západ. V 80. letech nastává ekonomický úpadek celého komplexu, spojený s krizí v celém východním bloku. Těžká průmyslová výroba dnes již v areálu na ostrově Csepel neprobíhá. Sídlí zde pouze několik firem zabývajících se obchodní a servisní činností.